Mezi bolševickým převratem a Bílou horou

Během noci ze 7 na 8 listopadu se v Poslanecké sněmovně odehrál proces, který velmi přesně charakterizuje podstatu vládnutí této již nelegitimní vládní koalice. Zvedly se daně, zejména DPH, a získané prostředky se během několika dalších hodin nemilosrdně a bez diskuse převedly ve prospěch penzijních fondů a vymezeného (a navěky uzavřeného) okruhu církví. Zdražení potravin a léků dopadne nejvíce na ty nejchudší. Právě oni tuto obří finanční operaci pocítí nejvíce. A také zaplatí. Vládní koalice tímto svérázným a arogantním způsobem oslavila znovuobnovení své většiny v Poslanecké sněmovně. Symbolicky v noci mezi výročím bolševického převratu v Rusku a výročím bitvy na Bílé hoře. Petře Nečasi, nedalo se to zvolit lépe.

Čelní představitelé pravicové koalice argumentují 102 hlasy, které pro schválení zákona nakonec získali. Nikdo se již nemá ptát, proč ten či onen poslanec nakonec pro zákon hlasoval. 102 je bezesporu potřebná sněmovní většina. Avšak u norem, které zásadně mění ustálené pořádky, bývá zvykem mnohem širší konsensus napříč celým politickým spektrem. Ten Nečasova vláda nehledala a ani hledat nechtěla. Koaliční válcovací stroj se navíc nezabýval ani dodržováním zákonných procedur. I proto zamíří k Ústavnímu soudu stížnost poslanců sociální demokracie na porušení zákona.

Vládní většina je nejen těsná, ale stojí na zcela prohnilém základě. Svorníkem je panický strach z nových voleb. S vládou hlasují dva poslanci, nepravomocně odsouzení za korupci. Vládu podporuje komická strana LIDEM, kterou nikdo nikdy nevolil, ale která se svými několika mandáty velmi čile obchoduje. Nikdo neví, jaká pozitivní či negativní motivace stála za náhlou rezignací tří poslanců z ODS na jejich mandáty. Ano, vláda má většinu. Ale její pozice má do běžné demokratické legitimity opravdu velmi daleko. Asi tak tisíc světelných let.

Nikdy jsme nezpochybnili fakt, že narovnání majetkového vztahu mezi státem a církvemi, možná lépe napravení některých křivd, je nutné a nezbytné. Diskuse na toto téma se vedou od poloviny 90. let a její nedílnou součástí jsou právě otázky navrácení majetku i budoucí financování náboženských společenství. Dalo by se předpokládat, že po dvaceti letech debat vznikne taková zákonná norma, která bude akceptována naprostou většinou společnosti a nebude dříve spáchanou křivdu nahrazovat křivdou jinou, novou. Vinu, že se tak bohužel nestalo, nese na bedrech pravicová vládní koalice, reprezentovaná především TOP 09 a ODS.

Již na počátku diskuse o navracení majetku církvím přišel tehdejší ministr kultury Pavel Dostál (ČSSD) s návrhem, který po církvích požadoval přesný a nezpochybnitelný soupis veškerého majetku, včetně polností a lesů, který měla vlastnit do roku 1948. Jaký je současný stav? Žádný soupis majetku nejen, že se neudělal, ale pravicová koalice dokonce tvrdí, že vůbec není nutný a potřebný. Úsměvné je, že v 21. století, v době digitalizace, někdo zcela vážně argumentuje, že udělat takový soupis by jednomu úředníkovi zabralo 200 let. To, co by však stranou zůstat nemělo je, že podobné seznamy majetku, mimochodem velmi rozsáhlé, byly například v době malé a velké privatizace. Obdobné seznamy majetku existovaly i pro obecné restituce. Na otázku, proč se největší realitní transakce v novodobých dějinách našeho státu bez výčtu majetku obejde, však odpověď údajně neexistuje.

Na problematiku církevního majetku není mezi právníky jednotný názor. Rozhodně však nelze tvrdit, že církev byla vždy výlučným majitelem a mohla s tímto majetkem hospodařit, jak se jí zachtělo. Například ani za první republiky nemohla podle své libovůle majetek kdykoli a komukoli prodat. Nezastupitelnou roli by při jakémkoli navracení majetku měl hrát například rozdíl mezi vlastnictvím a spoluvlastnictvím. Tento princip však nyní schválený zákon zcela změní. Důvod takovéto zásadní změny je rovněž obestřen hávem koaličního tajemství.

Mnohokrát zaznělo, že narovnání s církvemi uvolní ruce řadě měst a obcí, kterým blokační paragraf v zákoně o půdě dosud bránil v rozvoji. To je bezesporu pravda, ovšem vyrovnání, které předpokládá schválený zákon, je nedořešené a velmi riskantní. Může totiž prolomit 25. únor 1948 a tím i Benešovy dekrety. Vážně hrozí, že bude spuštěna nová vlna dalších restitučních sporů. Uvažované finanční vypořádání je navíc nejen vysoce nadhodnocené, ale především porušuje rovnost občanů (resp. restituentů) před zákonem. Není přece obvyklé, aby jedněm byly oceněny polnosti hned čtyřikrát, v případě lesů až desetkrát, dráže, než byla dosavadní praxe. Nic na tom nemění ani to, že se namísto slova církevní restituce používá méně kontroverzní název dohoda se státem o fungování náboženských společností.

Moderní státy se přinejmenším od 18. století vyvíjí na principu, že žádný pán není více než jeho man a žádný reprezentant lidu není více než lid sám. Nečitelný slepenec 102 poslanců protlačil pomocí zákulisních praktik a nejrůznějších obchodů parlamentem podivný zákon, který přepisuje majetkovou mapu ČR v nevídaném rozsahu. Navíc vydá majetek i církvím, které vznikly až po roce 1989 a mají jen zanedbatelnou skupinu věřících. Úlohou Ústavního soudu tak nebude jen rozhodnutí o ústavnosti jednoho konkrétního zákona. Odpovědět by v odůvodnění mohl také na to, zda k prosazení zájmů úzké cílové skupiny může vláda opravdu použít i libovolné prostředky.

Mgr. Bohuslav Sobotka

• Předseda ČSSD
• Stínový předseda vlády