ČSSD dnes podala stížnost k Ústavnímu soudu ČR na církevní restituce
18.02.2013 ČSSD od začátku přípravy a schvalování zákona o vyrovnání státu s církvemi opakovaně upozorňovala na netransparentnost přípravy a na možné negativní dopady přijatého zákona. Opakovaně jsme žádali vládu P. Nečase o zásadní přepracování návrhu a politickou shodu pro tento plán, který o několik desítek let přesahuje mandát současné koalice. Nečasova vláda všechny snahy ČSSD o vyvolání jednání či prosazení spravedlivější normy zablokovala. ČSSD pro vládní podobu zákona nehlasovala a využila veškerých legálních prostředků k tomu, aby zákon nebyl přijat v podobě, v které ho nakonec vládní koalice za pomoci přeběhlíků schválila.
Sociální demokracie je přesvědčena, že tato podoba zákona, kdy se církvím bude vracet majetek a finanční náhrady v objemu přesahujícím 134 miliard korun, hrozí vážným rizikem poškození veřejných financí a zatíží občany naší země na několik generací dopředu.
ČSSD proto využívá i poslední možnost, kterou předpokládá Ústava ČR, ve snaze zastavit tento špatný zákon - tedy podání návrhu skupinou poslanců na zrušení zákona č. 428/2012. V tomto návrhu, který dnes ČSSD podala k Ústavnímu soudu v Brně, se logicky neobjevují všechny výhrady užité představiteli ČSSD v uplynulých měsících k přijatému zákonu. Ústavní stížnost se soustřeďuje na ty argumenty a ustanovení zákona, která mohou být v rozporu s ústavním pořádkem ČR.
Za podstatné argumenty, o které se opírá stížnost poslanců ČSSD lze zjednodušeně označit tyto:
- Církvím je vracen majetek, který po celou dobu existence Československa (před jeho vznikem, po dobu trvání první republiky i po roce 1945) podléhal kontrole státu a podstatné majetkové přesuny či operace vyžadovaly v konkrétních případech souhlas státních orgánů. Zatímco v minulosti měl tento majetek veřejnoprávní povahu, současná konstrukce předává vlastnické právo církvím zcela neomezeně i k majetku, k němuž dříve právo výlučného vlastnictví neměly.
- Z napadeného zákona ani důvodové zprávy nelze vůbec zjistit, který konkrétní majetek státu podléhá vydání podle něj, a který nikoli. V důsledku toho nelze ověřit ani adekvátnost výše finanční náhrady dle § 15 odst. 2 ZMV za původní majetek církví a náboženských společností, který se nevydává. Například zda není nahrazován již dříve či v budoucnu vydaný majetek.
- Z napadené zákonné úpravy „paušální finanční náhrady“ předně vůbec nevyplývá, co má být důvodem (titulem) jejího poskytnutí. Pokud je totiž účelem zákona „zmírnění majetkových křivd způsobených registrovaným církvím a náboženským společnostem v rozhodném období“ (§ 18 odst. 4 věta prvá), není jasné, proč se této finanční náhrady má dostat i církvím, které v rozhodném období (tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) na území bývalého Československa, resp. dnešní České republiky nebyly registrovány.
- Ačkoli ZMV používá pojmu „náhrada“ a výši finančních náhrad vyčísluje u jednotlivých obdařených církví až do korunových položek (vyjma Církve československé husitské, u níž je výše náhrady naopak zaokrouhlena na tisíce, a Církve římskokatolické, u níž je výše náhrady zaokrouhlena dokonce na stamiliony!), nikde v zákoně ani v důvodové zprávě k němu není uvedena podrobná specifikace majetku, za nějž se náhrada poskytuje a jakým způsobem se k jednotlivým částkám náhrad dospělo. Nejen toto ustanovení odporuje podle navrhovatelů premise České republiky jako laického státu a může být v rozporu s ústavním pořádkem
- V ústavní stížnosti dokládáme na konkrétních faktech, že jak rozsah lesní a zemědělské půdy, tak i její ocenění neodpovídá dosud používaným pravidlům při restitucích, ale jednoznačně zvýhodňuje v zákoně vyjmenované církve. Jedná se zcela jednoznačně o svévoli vládní většiny v poslanecké sněmovně, přičemž nadhodnocení finanční částky může být až v řádu desítek miliard korun.
- Za stát má podle § 16 odst. 3 zákona uzavírat smlouvy o vypořádání vláda, ačkoli ta nemá žádné ústavní zmocnění činit právní úkony, na jejichž základě mají být ve prospěch církví a náboženských společností vypláceny z prostředků státu jakékoli finanční částky. Napadené zákonné úpravě pravomocí vlády tak schází nezbytné ústavní zmocnění. Ústava České republiky nezakládá žádná oprávnění ani povinnosti pro vládu ve vztahu k uzavírání soukromoprávních smluv s právnickými osobami soukromého práva ohledně majetku státu. Vláda není ani organizační složkou státu ve smyslu zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a ani nehospodaří se státním majetkem.
- Pokud by vůbec měla být platba státu v podobě finanční náhrady obdařeným církvím uznána za ústavně přípustnou – což ovšem navrhovatelé popírají vzhledem k jejímu rozporu s čl. 2 odst. 1 Listiny – pak odporuje principu rovnosti dle čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny, podle něhož vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu – ať už ve vztahu rovnosti k restituentům z 90tých let či ostatním církvím.